Láska♥

25. srpna 2011 v 23:03 | Anetka* |  Story
Byla jednou jedna dívka. Byla praštěná, měla ty nejlepší kamarády, ráda se smála a nosila všem lidem úsměv do života. Avšak jednoho dne, se na její dušičce usadil černý motýl a smích ji přestal doprovázet. Byly krásné letní prázdninové dny a ona byla zalezlá ve svém pokoji a plakala. Byla nešťastně zamilovaná. Všechno se zkazilo. Štěstí se k ní otočilo zády a řeklo "měj se". Celý svět jí připadal tak nespravedlivý. Ale byli tu její přátelé, kteří jí pomáhali. Podávali jí pomocnou ruku a ona si uvědomovala, že oni jsou to nejdůležitější co v životě má a mohla mít. Začala se zase smát. Kvůli nim. V noci nespala, budily ji noční můry, ale pomaličku přestávala myslet na toho, kdo ji tolik ublížil. Určitě pozná někoho lepšího, doufala v lepší zítřky ale vždy se jí všechno vrátilo. Nechtěla to ale vzdát. Tenkrát byla ještě silná. Začala na něm hledat každý, každičký malinký mínus. Zjistila, že opravdu existují lepší kluci. On jí za to přeci vůbec nestojí. Nemá právo vzít jí úsměv! To nejkrásnější co můžeš rozdávat po celý svůj život. Postupně začal mizet, přestávalo se jí o něm zdát, protože poznala někoho jiného. Velice prapodivná situace. Začala se bavit s jedním inteligentem. Doslova inteligentem. V životě by jí nenapadlo, že by se jí mohlo konečně něco podařit. Bavila se s ním v tanečních, smála se s ním a začal se jí opravdu líbit. Nikdy by si nemyslela, že se znovu zamiluje. Natož že by se dali dohromady! To jí připadalo, jako úplná blbost! Svět se na ní zase začal usmívat a to jen díky jemu. Pak přišlo něco neuvěřitelného. Všechno to bylo v takovém divném stavu, ale poprvé se políbili. Chytil ji za pas, za ruku, tulil se k ní a ona byla po tak dlouhé době zase šťastná! Štěstí se na ní usmálo. V tu chvíli byla asi nejšťastnějším člověkem na celé téhle zeměkouli, ba možná i v celém vesmíru. Ten večer nedopadl nejlépe, ale přesto byla opravdu ráda, že na tu maličkou chviličku byla šťastná. Nebyla si jistá, jestli je do něj opravdu zamilovaná, ale opravdu se jí líbil a byla s ním šťastná. Prožila další úmorný týden. Čekací týden. Tajně doufala, že se k ní štěstí vrátí, že se usměje. Alespoň na chviličku. Byl to snad nejdelší týden v jejím životě. Sen se stal skutečností. Život byl tak nádherný! Všechno se dařilo, stále se smála a nic jí nesházelo, jenže…bála se. Bála se, že se vše vrátí. To co bylo. Nedokáže se zamilovat, po tom všem. Bála se že ho ztratí, uvědomí si že nemiluje. Myslela si, že on si zaslouží někoho lepšího než je ona. Snad každou noc nad tím uvažovala. Jak je pitomá, proč tohle udělala? Nechce mu přeci ublížit! Když byla s ním, bylo jí opravdu krásně. Měla ho strašně moc ráda. Ale ani po měsíci mu neřekla, ani nenapsala Miluji Tě. Nebyla si jistá, už ničím. Je už definitivně pryč z mého života? Mám v srdci dostatek místa abych mohla milovat? Však odpověď přišla. Ona se do něj opravdu zamilovala! Byla tolik šťastná. Jak jsem jen mohla váhat? Jak jsem si nemohla být jistá?! Nic krásnějšího snad nemohla potkat! Miluje ho, říkala si samým štěstím. Lepšího kluka jsem si snad nemohla ani přát! Je to pryč, všechno co bylo je pryč! Poprvé v životě si byla opravdu jistá že někoho miluje. Těšila se na chvíli, až dostane odvahu a pošeptá mu to do ucha. Ty dvě krásný slova - Miluji Tě, které ještě nikdy nikomu neřekla. Pro ni ty dvě slova strašně moc znamenaly. Vždycky si to schovávala až pro někoho, koho bude opravdu milovat. Až jednou měla palec na tlačítku odeslat. Mám či nemám? Stiskla tlačítko odeslat. Nejdříve toho strašně bála, ale pak si řekla že udělala jenom dobře. Miluje ho, tak by to měl vědět! Od té chvíle jakoby se všechno začalo hroutit. Občas, když se k ní nechoval zrovna nejlépe, řekla si pouze - on má špatnou náladu. O to se k ní potom vždycky choval překrásněji. Byl neuvěřitelně hodný. Jenže ono to začalo opravdu jít z kopce. Bála se všeho. Říkala si, že to všechno dopadne dobře. Je jenom špatné období. Každém, každičkém den čekala, jestli jí napíše. Až jednoho dne napsal. Zavrněla jí kapsa. Měla zrovna hodinu chemie a učitelka jim vysvětlovala jak vznikají názvy chemických prvků. Koukla pod lavici. Přijatá zpráva! Začalo jí bušit srdce. Radostí ale zároveň i strachem. Začala pomalu a jistě číst. Když dočetla, zjistila že to vůbec nepochopila. Začala tedy číst podruhé. Zamlžilo se jí před očima. Hodina se jí zdála neuvěřitelně dlouhá. Tiše seděla a nebyla schopná si zapisovat do sešitu. Odpoledne se měli sejít. Udělala by cokoliv aby to oddálila, ale pořád se snažila utěšovat. Třeba to nebude tak zlé?! Bála se všeho možného i nemožného! Čekal na ní. Proč? Říkala si neustále. Společně se vypravili večerním parkem. Celý svět jakoby přestal dýchat. Nechytil jí za ruku, ani pusu jí nedal jako bývávalo zvykem. Snažila se zachovat klid a dělat že se nic neděje. Toužila chytit ho zase za ruku ale neodvážila se. Skoro vždy ji chytal on! Chtěla by všechno vrátit. Nelíbilo se jí, jak se k ní choval. Byla zoufalá, nejradši by utekla, někam hodně, hodně daleko jenže nešlo to. Moc dobře věděla co bude následovat ale nechtěla si to připustit. Říkala si, to je blbost! Proč myslím na nejhorší? To bude dobré, všechno. Došli na jejich loučící místo. Nedal jí pusu, nechytil ji za ruce. Bolelo jí to. Začal mluvit. Mluvit o tom, o čem se jí zdávalo v těch nejhorších snech. Nemá sílu to sem všechno popsat, protože jí to bolí. Nikdy v životě jí nic takhle nebolelo. Zachovala se jako nejtrapnější pipina. Nikdy, už nikdy se nerozbrečím před klukem - to si říkala. Když jí všechno, všecičko řekl, jakoby všechno ztichlo, jakoby ona měla něco říct, jakoby celý svět čekal co na to řekne. Celý, celičký svět se pro ni zastavil. Přestala mít dostatek kyslíku. Motala se jí hlava. Chtěla utéct - nebylo kam! Chtěla se probudit z toho zlého snu - sen to nebyl! Chtěla zastavit čas, neuměla čarovat. Do očí se jí prodraly slzy. Slzy veliké jako kuličky hrachu. Tekly proudem a nedaly se zastavit. V samém zoufalství si je začala utírat. Nebreč, říkala si! Před klukem nebreč! Nešlo to zastavit. Cítila se hloupě. On na ni zíral jako na zjevení. Nevěděla co dělat. Chtěla domů. On jí nechtěl pustil. Držel jí v náruči a ona plakala a plakala. V životě jí nenapadlo že to bude bolet tak moc. Bylo to milionkrát horší než tenkrát. Nechce vědět, jak dlouho před ním brečela ale ví, že zrovna krátkou dobu to nebylo. Když se doplazila domů, nevěděla co dělat. Chtěla by umřít, říkala si. Proč člověk vlastně miluje když není milován? Proč ztratila to nejkrásnější co jí v životě potkalo! Neměla chuť se smát jako dříve. Smích pro ni ztratil význam. Proč se vlastně smát? Už nikdy v životě nechce milovat, říká si se slzami v očích. Udělala by snad všechno, aby mohla být zase s ním. Kéž by to šlo. Jenže čas letí dál, bohužel. Nezastaví se nad jednou smutnou osobou. Je bezohledný a letí si klidně dál rychlostí blesku. A štěstí? Vždyť ho potřebují i jiní, aby se zase smáli. Ona nemusí být šťastná. Smutek jí je předurčen. Bolí jí to, když jí někdo napíše - už je ti dobře? Tak co ten tvůj? Puká jí při tom srdce. A on? Buďme přáteli, tak to říkal, jenže ona? Ona to nedokáže. Bolí jí to. Touží chytit ho za ruku. Až na něj zapomene, možná že to dokáže ale teď? Rozhodně ne. Miluje ho a jen tak na něj nezapomene. Tím si je jistá. Až odpluje ten černý mrak co jí zavřel oči, tak možná. Až se začne zase smát a bude v noci spát. Až bude rozdávat lidem úsměv - jako tenkrát, když byla s ním. Když ho držela za ruku. Když mu ani nestačila pošeptat - Miluji Tě…tak moc by si přála to napravit, ale? Je pozdě, její čas vypršel a štěstí odplulo bůh ví kam. Třeba se jednou zase usměje. Třeba…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama